Zobrazují se příspěvky se štítkemAC/DC. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemAC/DC. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 24. května 2016

Hey mama, I saw the hardrockin´ band Aneb AC/DC v Letňanech 22.5. 2016

Jelikož hlasování o předkapelu vyhráli Doctor Victor a ne Hentai Corporation, nebylo kam spěchat. Stačilo by jen 100 hlasů... Jeli jsme až na osmou. Na D1 nás nepotkala žádná kolona v tu chvíli srovnatelná s menší apokalypsou. Měli jsme štěstí. Jen co jsme přišli, začali svou show spolu se zapadajícím sluncem.

Fleka jsme našli  přímo naproti pódiu. Od kapely nás dělilo asi 200 metrů a několik   desítek     tisíc  fanoušků. Vstupenky se nakonec daly koupit i na místě, protože někteří  nebyli na Axla Rose, zpěváka Guns ´n´ Roses, zvědaví.

Houkání sirén a rachot děl... Začala jsem se trochu bát, ale nebyl na to čas, Krasojízda začíná prvními tóny Rock or Bust.

Axl byl poslušný jak hodinky (na rockera nezvyklý úkaz) a začal včas. A vůbec klobouk dolů, jak se to naučil. Jeho ječení se mohlo s typickým zpěvem AC/DC poměřovat úplně s přehledem. I s dlahou dělal psí kusy. To si přece nemohl celé odsedět. Význam průpovídek mezi písničkami se ztratil v překladu  cestou z planety Axl. Těch však bylo úplné minimum. Zazněly pecky jako Back in Black, If You Want Blood, Thunderstuck, Let There Be  Rock, T.N.T. ...

Příznivci kytarových sól málem vlhli. Legendární, dlouhá, krásná, zvučná. Agnus Young zase pomazlil svou kravatu s kytarou. Lidí bylo strašně moc, ale to nevadilo. Reproduktorů tolik, že byste z toho ohluchli. A mnohem víc Marshallů. Je mi jedno, jestli byly zapojené všechny. Zvuk byl sluchu lahodící, člověk by se nebál říci dokonalý. Ani nebylo poznat, že tam bylo tolik reprobeden. Molekuly zvuku linoucí se díky zesilovačům z kytar rozechvívaly ušní bubínky. Kytary hřměly a jiskřily vzduchem. Ohňostroj vysokého napětí a radosti. Mohla bych to tu popisovat do rána, ale stejně by to nebylo ono.

Kytarista hrál, jako by to mělo být naposled. Zvláště v Let There Be Rock. Během sóla se čas zastavil a počkal na něj, až dohraje, aby pak s jeho laskavým svolením mohl plynout dál.
Fotila The Geeksis
Skákání abych viděla na pódium stejně stálo za to. Ale díky Torovi za obrazovky. Pódium si chtělo pojistit pozornost blikáním. Jako by to bylo potřeba. Růžky nevystrkovalo, ty už tam byly. Nad pódiem zvonil zvon. Hells Bells dostaly další rozměr. Odchod bez přídavku? To se nedělá. Zde neplatí, že v nejlepším se má přestat.  Musíte se vrátit, ať se děje co se děje.

 Při Highway to Hell jsem si vzpomněla na všechny své známé a kamarády. Člověk by netušil, že sedět někomu kolem pasu je tak namáhavé, jako toho člověka držet (díky tati :-) ) .Zazněla ještě Touch Too Much a For Those About to Rock (We Salute You).

Zazvonil zvonec a AC/DC byl konec.

"Ty repráky byly namířený rovnou na Kobylisy.  Ať chtěli Šlágr poslouchat sebevíc, stejně slyšeli jen AC/DC." 
 V metru na Letňanech  nebylo k hnutí a fanoušky jsme potkávali na všech benzínkách po cestě domů.