Představ si Ostravu a vychrstni na ni kyblík barev aneb Colours of Ostrava 2017

Zdálo se to neuvěřitelné a jako z těch nejdivočejších snů. Doteď nemůžu uvěřit, že se ty čtyři dny staly. Mohli jste si představit D/draky (nehodící se škrtněte) a to jste ani nemuseli být na drogách.

Den první: Ty vogo, Drak!

Naprosto nezvládli fronty.  Mám podezření, že na vině budou čipy ve vstupenkách. Ale navzdory všem očekáváním jsme stihli i alt-J aneb Klávesovou zkratku na počítačích Apple . Nasvětlené to měli tak, že jste si málem mysleli, že hrajou na laser harp. O poctivé bubny se staral bubeník Thom Green. Basy měli na sound systém. Nějak se museli vyrovnat se ztrátou basáka.   Magická, místy až metalová kytara. Hraní na krk kytary s kytarou na krku od Joe Newmana  vás nutilo podlehnout zvuku, který díky klávesám zněl vzletně. Zazněly pecky jako Dead Crush a 3WW a Cold Blood.

Ferocious Dog
Rychlé osvěžení před hřebem večera. Nepodceňujte je. Nejsou jen další irskou kapelou. Směle konkurují Skinny Lister. Musím si zvykat na hlas zpěváka.

Imagine Dragons Čekáme, konečně jsme anektovali dobrá místa, poslední ticho před bouří, když v tom se z publika ozve:  „Draci si z nás dělají prdel.“ Kdyby si všichni vzali na vystoupení papírové draky…

Fotil Petr Piechowicz

Thunder hráli jako jednu z prvních a naživo zněla mnohem líp. Na začátku to bylo kecací. Proslov o tom, jak je každý jedinečný. Nebudu tu za cynika, někomu to mohlo pomoct či jej povzbudit.  Chápu, že je to součástí vystoupení duet kapely a publika písničky od Blur. To jsem si užila. Ze zpívání „Forever Young“ mám rozporuplné pocity místo toho mohli dát prostor skladbám z předchozích alb.

Měli hodně blízko k publiku. „Kameramane, zazoomuj prosím na jednu náhodnou tvář z publika. Kteroukoli.“ Po počátečních rozpacích a jazykové bariéře se tak skutečně stalo, a šťastlivec, zatancoval na pódiu. Byli jsme svědky údajně „nejhoršího objetí všech dob“, ale nebyla bych tak přísná. Nemohl uvěřit, jako my všichni, co se to kolem děje.  Došlo i na stage diving do pódia. Přestat fotit a chytat je přece otázka slušného vychování. Nebo jsem stará škola?

Všichni viseli kapele na rtech. Něco mezi tanečním parketem a rockovým koncertem. Nejvíc mě překvapila ‚I bet my life‘ na akustickou kytaru. Na otázku: „Co všechny ty mladé na té hudbě tak bere?“ Odpověděla bych: „Nevím.“ A šla tancovat dál. A po koncertě se člověku honí hlavou endorfiny tolik, že něčím takovým se nemá cenu zabývat.

Fotil Petr Piechowicz 

Den druhý: ve stínu pergoly

Nejradši bych si vlepila políček. Nestihnout moderovaný rozhovor s LP.  Nebuďte floutci a koukejte na program včas. Ale bylo by velmi milé, kdyby Reflex Music Alarm stage byla i příští rok.

Možná se ptáte, kam až tohle švihlostí poklesne? Kvůli tomu pokleslému nadpisu.  Možná si totéž říkáte i o textech Poletíme? „Jsem tvůj prezident a ty mé spojené státy…“

Fotil Petr Piechowicz

Vyplatí se na ně jít, i když vaší jedinou prioritou by mělo být nalezení vody a i když si myslíte, že vás nohy neunesou a za chvíli se budete plazit. Jen pokud jste slečna, musíte se umět přenést přes texty.   A kdo o to stojí, když mu zrovna stojí,
na kolejích před tunelem vlaková souprava. Na brzkou hodinu si na prázdno před pódiem nemohli stěžovat. A publikum se skvěle bavilo. Tancování povoleno! Kapela to vyhrála. Nejenže měli na pódiu slunečník, dokonce i slečnu jež, držíc slunečník tancovala.

Rychlé nakouknutí na Cold Cold Nights. Pro tentokrát si to neodpustím: Znějí jako Sigur Rós s kytarami. Varování: uhrančení publika možné.  Nebýt úžasné Klárky, nevšimnu si jich.

Fotil Petr Piechowicz 

 LP: Anektování míst co nejblíže pódiu podruhé. Čekejte s Klárkou. Je to mnohem snesitelnější a zábavnější. A že se to vyplatilo! Jen co Laura začne zpívat nakopne vám krev v žilách.  I’ve never tried to be a hero… Tisíce lidí pod pódiem vyvracelo toto tvrzení. Zpívali každé slovo a viseli jí na rtech. A pokud neznali text (jako já), tak se  jim drala slova  z pusy tak nějak sama. Čas se smrskl na tuto chvíli. Prostor, na toto místo. Rokenrol se v DNA Laury Pergolizzi nezapře. Jakkoli je to proti  zákonům  chemie do každého orbitu atomů vzduchu se vešlo tolik štěstí… Na pódium občas zaletěl nějaký ten plyšák či fanart mezi nimi i duhová vlajka… Laura seděla na bicích, chodila až na okraj výběžku pódia mezi fanoušky… Ale všechno muselo končit. Po zahrání Lost On You se odebrala do zákulisí. Poctivě jsme si vytleskali přídavek, LP se vrátila a chtěla publiku něco sdělit, ale mikrofon i veškerá aparatura byly vypnuté. Nakonec vše dopadlo a  LP nám řekla pár slov na záběr a házela do pódia trsátka, paličky a setlisty. Tomu říkám pádný důvod, proč se naučit chytat.

Norah Jones mě neoslovila. Byla na mě moc klidná. Byla jsem poučena, že se hudba se nedělí na rychlou a pomalou, ale na kvalitní a nekvalitní. Když myslíte… Já nepotřebovala běhen středečního večera usnout. Ale proti gustu… Údajně nenadchla větší počet lidí, ale její publikum bylo pořád početné.

Midi Lidi

Elektro kapely na Kofola CS stage byly hodně nahlas. Humorné elektro. Značné množství undergroundu a slovních hříček. Bylo to velmi humorné, ale museli jste se přenést přes zvýšenou hladinu decibelů. Kdybych byla zůstala déle, tak si i zatancuji.

Den třetí: Palte olej v petrolejkách

Na seznam kapel které musím stihnout si musím přidat i The Truth Is Out There.

Debata s Petrem Garretem z Midnight Oil s názvem od Rocku k politice a zpět stála za to. Do té chvíle jsem to nevěděla, ale Peter Garrett byl politik.  Rozhovor byl na již zmiňované Reflex Music Alarm Music Stage s omezenou kapacitou. Přišla jsem později, dovnitř se pouštělo po jednom. V životě jsem se necítila víc punk když jsem propalovala pět politiků, kteří se tam dostali najednou. „To víte páni ministři mají přednost.“ Mírní můj pohled slečna u vchodu. Úplně všemu jsem nerozuměla, ale statečně jsem vydržela až do konce. Kdo potřebuje sluchátka s překladem? To přeci zvládnu. Nepodceňujte australský přízvuk. 

Nakonci byl prostor i na Q’n’A. 

Fanoušci se jej například ptali, podle čeho vybírají destinace. ‚Že za nimi jezdí po celé evropě, ale v jeho vlasti nehrají‘ nebo ‚jestli se při skládání Mountains of Burma hledělo na jejich politickou situaci‘, odpověděl: „Nehledělo, ale v současnosti ji píseň reflektuje.“

 Ačkoli tam pravděpodobně byli všichni úplně ve předu a všichni o tom básnili Walking on Cars mě nenadchli. Odradili mě popovým zvukem. A tak jsem koncert trávila kecáním se Silvou. Slova co o nich napsat byla, ale když můj mozek slyšel,  jak zní banda těchto Irů na desce, utekla se schovat.

Mutanti Hledaj Východisko

Lituji, že jsem na tento bizarně apokalyptický rap nemohla zůstat déle. Mutanti mé osobnosti dávají beatům a textu 10/10. Odrazují mojí společnost. Jak tak pozorněji poslouchám, ani jí to nemohu mít za zlé.  Dobrá práce, chlapci! Kdo z vás jako malý nechtěl prokopat jámu až k jádru Země?

Midnight Oil: Poučení: Některé lidi neroztancuješ. Nejde to. Ať se snažíš sebevíc.  To naštěstí neplatí o kapele.  Ačkoli byli patnáct let nečinní. Ba naopak. Ti byli jako v extázi. Bubeník Rob Hitrst bubnoval každičkým centimetrem čtverečním svých rukou. Ne-li celým tělem. Často si na bicí i lehal, zatímco bubnoval. Pořád mi nejde do hlavy, jak si Peter Garrett stíhal během koncertu měnit trika. Samozřejmě se to neobešlo bez politicko-aktivistických úvodů. Pro některé měsíční dávka politiky. Tancovali všichni. Netřeba hecovat publikum. To by bylo jako svítit petrolejkou pod rouškou denního světla.  Zazněly pecky jako Blue Sky Mine, Beds Are Burning, Heart and Passion. Mottem: ‚Je lepší zemřít ve stoje, než žít na kolenou´ si neprotiřečí jako církev odpustky a plní ho do posledního písmene. Stále mi nejde do hlavy, jaktože textům kapely rozumím, zatímco když mluví Garrett v civilu, pláče na špatné petici.

Clara and The Pop: Chytrý český pop lahodící mým uším. Dokážu si představit že si v budoucnosti střihnou set s Katarziou. Frontmanka Klára je roztržitá, energická, nadšená… Jako bych sebe viděla na pódiu. Konec ego okénka.

Moderat

Jo líbí se mi jejich elektro. Určité osoby v rodině to děsí. Ne, nemusíš mít čtyřku v žíle aby sis užil tento koncert. Proč si myslím, že část skladby A New Error nebo něco této skladbě velmi podobného používá česká televize jako znělku k nějakým zprávám?

Ta písnička omotala celou mou duši svým beatem a už mě nepustila.  Elektro v kombinaci se zpěvem funguje zatraceně dobře. Obvody se propojují bez jediné chybičky. Chci si rvát vlasy při pomyšlení, že teď mají pauzu.  Musím jim pochválit grafiku a strhující projekce. Noc je ještě mladá. Nadechnout se vzduchu a tancovat. Teď.

Den čtvrtý: Necítíš rokenrol ve své DNA? Tvoje smůla.

Cirk La Putyka: Batacchio

 Pořád „Dones vodu a rychle se vrať, nebo tvé místo prodáme.“

„Dobrá poznámka mami, ale nejsme v létajícím cirkusu.“

Vtípkům na začátku jsem nerozuměla, ale pořád ocením dobrou divadelní facku.   Před kostýmy z období první republiky smekám. Co se nepovedlo, bylo  umístění menší opony na vějířovité jeviště. Působilo to komorně tak moc, až se to schovalo. Ale snažili se to napravit a artistická čísla šla vidět o poznání lépe. Smekám před takovými husarskými kousky jako akrobacie mezi saténovými provazy a skákání do vzduchu na houpačce.  Nejen že skákali, ale dokonce se během skákání stihli nepředstavitelně rychle měnit.  Nadchly mě obloukové lyže. Jo a v Gongu nesmíte sedět na zemi.

Fotila Yvette Stránská

Cermaque přilákali názvem. Introverti s kytarou jsou fajn, ale z tribuny nebyli málem ani slyšet a nepřesvědčili mě, ať jdu blíž.

Ette Enaka: Brno klidní nervy a podmaňuje kytarami. Kapela netasí drápky ani zuby, i když vy víte, že je mají. Aby se tyto části těla předvedly, chtělo by to set za tmy.  Ale bavit vás budou i za světla. Strhující sbory, ke kterým má vždy co říct hlavní zpěvák. Vokály přijme každý. Uklidní, ale neuspí. Kapela vhodná k poslouchání za horkých letních dnů.

Mají album Back to Square One, které je svou stopáží nezvykle krátké ale vůbec to není hendikep.

The Carny Villains: Hudební vlivy z půlky světa. Hezky se bavte hledáním a objevováním. 

Tváří se nevinně,

Běžte na ně povinně,
Stalo se to v hodině,
Po prodané  ledvině.

Tváří se nevinně, ale jen dokud je světlo. Kdoví co by se stalo i po setmění. S blížící se tmou nevypadá prodej ledviny tak nerealisticky. Záporáci vás popadnou a už nepustí. Budete tancovat. Dokud nebudete mít dobrou náladu. Dokud nebude konec. Dokud se nebudete smát. Jsou známy i ojedinělé případy kdy lidé přežili seděním na dece, ale moc bych na to nespoléhala. I záporní hrdinové dávají přídavky. Ale pak zmizí tak rychle jak přišli.

Katarzia

 S Katarziou nepřijde katarze hned na začátku. Postarají se o to beaty, rap a elektrony elektroniky a v neposlední řadě kapela. V tomto případě byste neměli slovenský pop zakázat.  Texty které vás příjemně překvapí. Tohle bych v popu nečekala. Běž na Katarzii říkali – měli pravdu.  Vypíchnu píseň Milovať s Hudbou.

Nouvelle Vague

Mají vyloženě smůlu. Nejdřív má jejich letadlo zpoždění a když kapela  konečně dorazí do Ostravy, schyluje se k dešti. Všichni to víme, ale trpělivě na ně čekáme. Jak se začíná blýskat hlasitěji a hlasitěji, navlékáme pláštěnky. A déšť přichází. Na rozdíl od kapely. Ale my nejsme z cukru. Začalo to voláním „We want you! We want you!“ Přes skandování ,prosím‘ ve francouzštině (díky Naty!), zpíváním:  „Moje voda živá, čistá a důvěřivá v kaluži na fesťáku odpočívá…“ A končilo nejznámější českou hitovkou: „Prší, prší jen se leje…“ Cizinci koukají co se to sakra děje. Ale „We are the  Champions, my friend… Poctivě jsme si je vyzpívali, takže teď když začne lít, se nevzdáme. Tančíme v kalužích za zvuku francouzštiny. Teplý déšť stéká po zádech (dobře, teď trochu romantizuji). Déšť sílí natolik,  že víc toho vidím bez brýlí. Jen co je sundám, Naty se ozve: „Podívej, kytarista vypadá jako Till…“ 

Jen co jsem odešla museli kvůli počasí zavřít Drive Stage. Všichni se schovali do Gongu. A tak se zrodil plán, že s mamkou půjdeme na Priessnitz.

Možná to bylo nahlas a syrové ale to k téhle jesenické léčbě pro krk a pro uši zkrátka patří. Zaznělo prvních pár písniček a publikum se pohupovalo v sedadlech. 

Jaromír Švejdík: „Pojďte tancovat na pódium, místa je tu dost.“

Švejdík: „Jak se máte?“
Z publika se ozve: „Jsme trochu mokří.“ (Smích).
„No, my jsme známí tím, že přivoláme na fesťáky  déšť, tak nás dali do baráku.“

Po dalších dvou písních se nikdo nějak více nehýbe. Atmosféra veskrze pozitivní. „Toto bude poslední rychlá písnička.“ Zazní varovný hlas.

A najednou se něco zlomí. Lidé začnou vstávat, zaplňovat prostor před pódiem, v uličkách… Divoce skákat… A rychlost nabírá na obrátkách. Syrovost se rve do každého koutu Gongu.

Securiťáci tam stojí jako bezvládní. I plynojemu sluší rozdováděné publikum. Ačkoli se to nezdá, albem Beztíže a několika starými písničkami Gong málem zbourali. Nikdo nechce konec a bez přídavku se neodchází.

Kapela: „Navždy zůstanete v našich vzpomínkách.“

Na Ron Gallo jsem se těšila jak malé dítě na vánoční stromeček.  „Cože to je tak pozdě? Zapomeň.“Pak si to máma poslechla: „Na to musíme zůstat." A největší rokenrol je, když rodič přesvědčuje svou  starší dceru, ať můžou na koncertě zůstat co nejdéle.

Kde jinde se na to vynadívat než z první řady.  Ještě se ani nezačalo hrát a Full Moon stage je plná. Muzikanti nastupují na scénu. „Hello my name is Ron Gallo which is also name of our band.“ Čte jako robot. Na náš koncert nezapomenete, to vám můžeme zaručit, ujišťují jiskřičky v jeho očích.

  Mé oči se nemůžou nabažit. Zní naše oblíbená Kill The Medicine Man. Zpěvák se rozhlíží po známých tvářích. Překvapivě jich tu moc není, ne-li žádná. Trochu jiný kontinent, to bude tím.

Every room is sterilized, every risk is minimalized… Snad si o Česku nemyslí právě tohle, když nebylo pogo.  Aby to vyvážil, chodí po reprácích jako Kurt po hudebních nástrojích. Opatrně našlapuje, čeká, co se stane.  Hraje pomalu, aby vzápětí zrychlil a dělal si z vás dobrý den. Ale tato dynamika funguje.  Naživo má spousta věcí větší energii. Zní naštvaně. Na desce mě rozesmutní. Fanoušci se natahují,  aby si s nimi podal ruku.  Kapela si na pódiu perfektně rozumí. Jen čekáte, kdy rozmlátí své kytary. Bylo to absolutně úžasné. Doteď nemůžu uvěřit, že se ten koncert stal. Běžte a pusťte si jejich hudbu. Ta se tomuto textu nemůže rovnat. Skladby byly z alba Heavy Meta. Škoda, že na spotify nejsou i ostatní alba.

„No řekni mi, proč někteří v půlce odcházeli?“ Mámin dotaz mluví za vše.

Myslím, že závěr není potřeba.

Colours of Ostrava 2016: Tančíme v dešti

Některé věci neovlivníš. I když tě touha slyšet co nejvíc kapel žene sebevíc. Třeba počasí, které bylo značně prouzovské / hraběcí.  (Měla bych napsat deštivé, aby mi všichni rozuměli). Nebo mamku, která musela vařit polévku. Nejen proto nás bude mrzet, že jsme prošvihly přednášku se sluchově postiženým patologem, MUDr. Petrem Buzrlou.

Den 1.: Až přestane pršet, vyrážíme 

Letos byla Poetry stage nahrazena nespočtem variant Meltingpot fóra, kde by každý určitě přišel něčemu na chuť.  Navzdory lákavému programu, hudba zvítězila na celé čáře. Povzdech z úvodu stále platí. Prostory Světa techniky U6 mi chyběly, i když schovávat se před vedrem letos nebylo potřeba.

Přijdeš k pódiu a slyšíš hrát fajn hudbu. Chce se ti tančit. Zdánlivé country. Ne tak docela. Vždyť na to ta kapela ani nevypadá. Jdeš na svůj mozek logicky. A máš pravdu. Rock se stále vznáší ve vzduchu. Nepraští tě hned do uší, ale roztančí publikum. Přesně takoví jsou  Treacherous orchestra. Žádná zrada se nekoná. Neuvidíte klasickou rockovou show, ale užívání si každého tónu, pohybu ruky. Kdyby mezi publikem a pódiem nebyla bezpečnostní mezera, mohli bychom pozorovat, jestli nemají při hraní zavřené oči.

Chytlaví, jejich hudba vás obalí jako peřina. I když jsou  psychedelici, stejně na ně budete tančit. Ve výsledku se vždy zahřejete. Syntetizátor a špetka popu vás nakopne.  Sklenku vína nebudete potřebovat.  Řeč je o Tame Impala. A s kým si je užít víc, než s Opti a Danem? Díky vesmíru za náhody.

S horkým čajem v ruce se klepu jak ratlík a mířím s mamkou na Skinny Lister. Na první poslech fajn, dál zklamání. Ještěže jsem měla v ruce onen nápoj. Čekala jsem rockovou nálož. Marně.  Mé myšlenky se pořád stáčí k Listerovi z Červeného trpaslíka. Ten je všechno, jen ne hubený.  Zpěvačka má tak nesympatický hlas, až ji podezřívám, že pije s Craigem Charlesem.

Usínáme za zvuků Slowdive.

Den 2: Pozor, obsahuje překvapení!

A to hned v podobě The Electric Swing Circus. Já si to skvěle užila, někdo místo na kapelu koukal na Janečka. Život je otázkou priorit.  Rozpustilost a vliv ska, jazzu, dubstepu a funku se nezapře. Tím to asi bude. Připravte se na neukázněnost v manéži. Hlasy Laury Louise a Bridget Walsh k tomu přímo vybízí.  Dokonce bylo i trochu slunečno, ale kapela by pozvedla náladu za každého počasí.

Přátelé mají magickou moc. Nejen že mě zavedli na Auroru, na kterou bych normálně nešla, dokonce jsem byla i v páté řadě.  Křehký magický zpěv nabitý energií.  Norsko a celý Skandinávský poloostrov nikdy nepřestanou udivovat. Nedivila bych se, kdyby na jejích vystoupeních roztával sníh. Zjistila jsem že i elektro pop mě může pohladit na duši a ještě tancem začnete produkovat pohybovou energii.

Užívám si Mariachi El Bronx a připadám si jako v Mexiku. Jako by se oteplilo a já vůbec nebyla v Česku. Že se vznáším na  mexické vlně, a když přestanu snít, dojde mi, že přece jen trochu rozumím textu. A pak že mi je ta španělština k ničemu. Po tomto zjištění si to užívám ještě víc. Jako bych posunovala hranice fyzických možností. „Alterego“ The Bronx se nezapře. Přestrojení vždy nese otisk nositele.

Kiasmos není kapela pro mě. Ohm Square taky ne, ale umí vás zaujmout, i když jste se na jejich koncertě ocitli víceméně náhodou. Neotřelý beat se skvěle doplňuje s jemným hlasem zpěvačky a po normálních nástrojích se vám stýskat nebude. Uslyšíte je.  To celé s úžasnou show plnou optických klamů, které na mě měly halucinogenní účinek.

S kamarádem jsme se bavili o koncertě Kittchena:

„Byl to nenormální koncert.“„Žádný jeho koncert není normální.“

Tento tedy nebyl už tuplem. Promítal se totiž dánský film Nebeská loď a místo zvuku jste slyšeli jeho repertoár.  Mohli jsme si připomenout éru němých filmů. Rozjezd byl pomalejší, tak už to bývá, když máte k dispozici dlouhou stopáž a spoustu koncertního času.  Hutná, smutná kytara pod rouškou tmy. Doma mi jeho skladby přijdou smutné, na koncertě využívá energii hustou jak polévka. Odcházelo se mi těžce. Spěchaly jsme s mamkou na Of Monsters And Men. Bude mi ctí jednou slyšet co Kittchen navařil. Ale nezůstanu u mě v kuchyni. Půjdu do klubu. 

Fotil Matyáš Theuer.

Islanďané nezklamali. Právem zlatý hřeb programu. Ačkoli se to nezdá, taky umí nakopnout. Všichni jsme zpívali, tančili, obrovský příval štěstí. To musíte zažít. Celé to vygradovalo při Little Talks.

Den 3.: Spousta vody na metr čtvereční

Díky lijáku jsme slyšeli až Caro Emerald. A udělaly jsme dobře. Pozvedala nálady všem těm zástupům v pláštěnkách. Dočkala jsem se komentáře, že zní jak hospodská zpěvačka. No nevím, ale v hospodě na vás nevybafne electro swing, moderní pop nebo hip hop zahalený pařížským kabaretem a jazzem.  Dokonce ty zástupy v pršiplášti se vlnily ladně do rytmu. K vidění byly i piruety. Podmanila si nás.

I přesto že Goddamn Gallows jsou Terkou popisováni velmi lákavě, koncertu Voodoyoudo nelituji. Vůbec.  Kytarovka inspirovaná posledními dvěma dekádami minulého století. Svůdné klávesy. Výhled z první řady. Neotřelé texty. „We are living in little plastic frame…“ Představili na pódiu nový singl. A zahráli Polaroid. Co víc si přát.

Kodaline se schovali na největší stage pod rouškou tmy. Romantika. Pší. Ani přes brýle nevidím. Hodilo by se zaklínadlo repellentus. Déšť se k nim hodí. Připomínají mi Coldplay bez ozdob a příkras.

Den 4.: Já nechci konec!

Barbora Poláková se nezdá. Nafrněná byla jasný tah, jak upozornit na svou tvorbu. Písničky mi přijdou spíše smutnější, přesto na pódiu vystupuje s vtipem a umí vás zaujmout. Fajn otvírák. Nebojí se improvizovat. Slyšeli jsme Nafrněnou, jak jí neznáme. Pomaleji, jazzově, užívající si svou povahu. Fajn začátek posledního dne.

Nemohla jsem se dočkat 2Cellos ale vyplatilo se. Koncert mi nezkazilo nic. Sice bych se raději viděla v předních řadách než na tribuně, ale to bych se zas nemohla tolik kochat. A že bylo čím. Nikoho už nepřekvapí, že rozpoutají obrovskou show s vážným nástrojem bez klasické hudby. Písničky dostávají úplně jiný rozměr. I ty popové, které jinak nemůžete ani cítit. Už podruhé naživo slyším Thunderstruck a je to naprosto úžasné. Do toho lehce poprchalo.  Za stage duha a temné mraky. Naprosto rozhecované publikum. Tribuna se otřásá v jednom rytmu. Lidi jančí ještě víc při Highway to Hell. Dušan Kranjc se válí v jednu chvíli po zemi a zároveň hraje. Rockerské avšak uším lahodící. Jeden z nejlepších zážitků letošních Colours. 

Fotil Matyáš Theuer.

Fotil Matyáš Theuer.

Fotil Matyáš Theuer.

Fotil Ivan Prokop.

„Stopující“ Passenger.

Večerní hodiny, západ slunce, tlačenice u hlavní stage… a vchází Passenger! Tím se mnohé vysvětluje. Černé pasažéry nedovolujeme. Stojí na pódiu úplně sám se svou kytarou a musí strhnout desetitisíce lidí. A úspěšně se mu to daří. Víc než na hlavní stage by zapadl do Gongu. Jenže to by ta budova asi nepřežila a lidé by byli i na střeše, protože byl jednou z hlavních hvězd. Je fajn, že říká historky, kterými chce lidi poučit, ale mluví strašně hodně a narušuje to sled koncertu. I přesto jsem se u Let Her Go rozbrečela štěstím. A nebyla jsem jediná. „And there´s my most famous song. It´s sounds like from Frozen…“ Je fajn, že jí nehrál nakonec. Nemuseli jsme se děsit. Ale všechno jednou končí. Na podzim bude hrát v Praze.

Mrzí mě, že jsem nestihla The Vaccines. Pařba prý byla legendární. No, můžu si za to sama.  Buď jste sám a stihnete všechno, anebo jste s rodinou a přáteli a máte společné zážitky. Aspoň jsem stihla kousek Mueran Humanos. Na koncert mě dotáhla španělština a ta elektronika se mi moc nelíbila.

Do doby než jsem došla na Fullmooon stage. Naprosto mě uchvátili. Temná, ale zábavná.  Skvělá kapela na večer. Hrát odpoledne, nemá to takový efekt. Co čekat od kapely s názvem Lidé chcípněte. Neměli bychom brát vše doslova.

 Aid Kid & Kewu – posledních pár písniček než se budeme muset doopravdy rozloučit. Underworld neberu jako ukončení. Užila bych si to mnohem víc, kdyby kyselé dítě nebylo tak nahlas.

Všechny fotky najdete na oficiálních stránkách Colours. 

Výbušný koktejl z Dolních Vítkovic

Přísady: Hudba všech žánrů, ostravský "čerstvý" vzduch, skvělá atmosféra,  industriální stavby všude kolem, teplo nezbytné k vření, touha neslyšet jen z vyprávění, že to stálo za to a špetka poezie.  To vše mě dotáhlo před brány festivalu. Jak jinak než na poslední chvíli.