Colours of Ostrava 2016: Tančíme v dešti

Některé věci neovlivníš. I když tě touha slyšet co nejvíc kapel žene sebevíc. Třeba počasí, které bylo značně prouzovské / hraběcí.  (Měla bych napsat deštivé, aby mi všichni rozuměli). Nebo mamku, která musela vařit polévku. Nejen proto nás bude mrzet, že jsme prošvihly přednášku se sluchově postiženým patologem, MUDr. Petrem Buzrlou.

Den 1.: Až přestane pršet, vyrážíme 

Letos byla Poetry stage nahrazena nespočtem variant Meltingpot fóra, kde by každý určitě přišel něčemu na chuť.  Navzdory lákavému programu, hudba zvítězila na celé čáře. Povzdech z úvodu stále platí. Prostory Světa techniky U6 mi chyběly, i když schovávat se před vedrem letos nebylo potřeba.

Přijdeš k pódiu a slyšíš hrát fajn hudbu. Chce se ti tančit. Zdánlivé country. Ne tak docela. Vždyť na to ta kapela ani nevypadá. Jdeš na svůj mozek logicky. A máš pravdu. Rock se stále vznáší ve vzduchu. Nepraští tě hned do uší, ale roztančí publikum. Přesně takoví jsou  Treacherous orchestra. Žádná zrada se nekoná. Neuvidíte klasickou rockovou show, ale užívání si každého tónu, pohybu ruky. Kdyby mezi publikem a pódiem nebyla bezpečnostní mezera, mohli bychom pozorovat, jestli nemají při hraní zavřené oči.

Chytlaví, jejich hudba vás obalí jako peřina. I když jsou  psychedelici, stejně na ně budete tančit. Ve výsledku se vždy zahřejete. Syntetizátor a špetka popu vás nakopne.  Sklenku vína nebudete potřebovat.  Řeč je o Tame Impala. A s kým si je užít víc, než s Opti a Danem? Díky vesmíru za náhody.

S horkým čajem v ruce se klepu jak ratlík a mířím s mamkou na Skinny Lister. Na první poslech fajn, dál zklamání. Ještěže jsem měla v ruce onen nápoj. Čekala jsem rockovou nálož. Marně.  Mé myšlenky se pořád stáčí k Listerovi z Červeného trpaslíka. Ten je všechno, jen ne hubený.  Zpěvačka má tak nesympatický hlas, až ji podezřívám, že pije s Craigem Charlesem.

Usínáme za zvuků Slowdive.

Den 2: Pozor, obsahuje překvapení!

A to hned v podobě The Electric Swing Circus. Já si to skvěle užila, někdo místo na kapelu koukal na Janečka. Život je otázkou priorit.  Rozpustilost a vliv ska, jazzu, dubstepu a funku se nezapře. Tím to asi bude. Připravte se na neukázněnost v manéži. Hlasy Laury Louise a Bridget Walsh k tomu přímo vybízí.  Dokonce bylo i trochu slunečno, ale kapela by pozvedla náladu za každého počasí.

Přátelé mají magickou moc. Nejen že mě zavedli na Auroru, na kterou bych normálně nešla, dokonce jsem byla i v páté řadě.  Křehký magický zpěv nabitý energií.  Norsko a celý Skandinávský poloostrov nikdy nepřestanou udivovat. Nedivila bych se, kdyby na jejích vystoupeních roztával sníh. Zjistila jsem že i elektro pop mě může pohladit na duši a ještě tancem začnete produkovat pohybovou energii.

Užívám si Mariachi El Bronx a připadám si jako v Mexiku. Jako by se oteplilo a já vůbec nebyla v Česku. Že se vznáším na  mexické vlně, a když přestanu snít, dojde mi, že přece jen trochu rozumím textu. A pak že mi je ta španělština k ničemu. Po tomto zjištění si to užívám ještě víc. Jako bych posunovala hranice fyzických možností. „Alterego“ The Bronx se nezapře. Přestrojení vždy nese otisk nositele.

Kiasmos není kapela pro mě. Ohm Square taky ne, ale umí vás zaujmout, i když jste se na jejich koncertě ocitli víceméně náhodou. Neotřelý beat se skvěle doplňuje s jemným hlasem zpěvačky a po normálních nástrojích se vám stýskat nebude. Uslyšíte je.  To celé s úžasnou show plnou optických klamů, které na mě měly halucinogenní účinek.

S kamarádem jsme se bavili o koncertě Kittchena:

„Byl to nenormální koncert.“„Žádný jeho koncert není normální.“

Tento tedy nebyl už tuplem. Promítal se totiž dánský film Nebeská loď a místo zvuku jste slyšeli jeho repertoár.  Mohli jsme si připomenout éru němých filmů. Rozjezd byl pomalejší, tak už to bývá, když máte k dispozici dlouhou stopáž a spoustu koncertního času.  Hutná, smutná kytara pod rouškou tmy. Doma mi jeho skladby přijdou smutné, na koncertě využívá energii hustou jak polévka. Odcházelo se mi těžce. Spěchaly jsme s mamkou na Of Monsters And Men. Bude mi ctí jednou slyšet co Kittchen navařil. Ale nezůstanu u mě v kuchyni. Půjdu do klubu. 

Fotil Matyáš Theuer.

Islanďané nezklamali. Právem zlatý hřeb programu. Ačkoli se to nezdá, taky umí nakopnout. Všichni jsme zpívali, tančili, obrovský příval štěstí. To musíte zažít. Celé to vygradovalo při Little Talks.

Den 3.: Spousta vody na metr čtvereční

Díky lijáku jsme slyšeli až Caro Emerald. A udělaly jsme dobře. Pozvedala nálady všem těm zástupům v pláštěnkách. Dočkala jsem se komentáře, že zní jak hospodská zpěvačka. No nevím, ale v hospodě na vás nevybafne electro swing, moderní pop nebo hip hop zahalený pařížským kabaretem a jazzem.  Dokonce ty zástupy v pršiplášti se vlnily ladně do rytmu. K vidění byly i piruety. Podmanila si nás.

I přesto že Goddamn Gallows jsou Terkou popisováni velmi lákavě, koncertu Voodoyoudo nelituji. Vůbec.  Kytarovka inspirovaná posledními dvěma dekádami minulého století. Svůdné klávesy. Výhled z první řady. Neotřelé texty. „We are living in little plastic frame…“ Představili na pódiu nový singl. A zahráli Polaroid. Co víc si přát.

Kodaline se schovali na největší stage pod rouškou tmy. Romantika. Pší. Ani přes brýle nevidím. Hodilo by se zaklínadlo repellentus. Déšť se k nim hodí. Připomínají mi Coldplay bez ozdob a příkras.

Den 4.: Já nechci konec!

Barbora Poláková se nezdá. Nafrněná byla jasný tah, jak upozornit na svou tvorbu. Písničky mi přijdou spíše smutnější, přesto na pódiu vystupuje s vtipem a umí vás zaujmout. Fajn otvírák. Nebojí se improvizovat. Slyšeli jsme Nafrněnou, jak jí neznáme. Pomaleji, jazzově, užívající si svou povahu. Fajn začátek posledního dne.

Nemohla jsem se dočkat 2Cellos ale vyplatilo se. Koncert mi nezkazilo nic. Sice bych se raději viděla v předních řadách než na tribuně, ale to bych se zas nemohla tolik kochat. A že bylo čím. Nikoho už nepřekvapí, že rozpoutají obrovskou show s vážným nástrojem bez klasické hudby. Písničky dostávají úplně jiný rozměr. I ty popové, které jinak nemůžete ani cítit. Už podruhé naživo slyším Thunderstruck a je to naprosto úžasné. Do toho lehce poprchalo.  Za stage duha a temné mraky. Naprosto rozhecované publikum. Tribuna se otřásá v jednom rytmu. Lidi jančí ještě víc při Highway to Hell. Dušan Kranjc se válí v jednu chvíli po zemi a zároveň hraje. Rockerské avšak uším lahodící. Jeden z nejlepších zážitků letošních Colours. 

Fotil Matyáš Theuer.

Fotil Matyáš Theuer.

Fotil Matyáš Theuer.

Fotil Ivan Prokop.

„Stopující“ Passenger.

Večerní hodiny, západ slunce, tlačenice u hlavní stage… a vchází Passenger! Tím se mnohé vysvětluje. Černé pasažéry nedovolujeme. Stojí na pódiu úplně sám se svou kytarou a musí strhnout desetitisíce lidí. A úspěšně se mu to daří. Víc než na hlavní stage by zapadl do Gongu. Jenže to by ta budova asi nepřežila a lidé by byli i na střeše, protože byl jednou z hlavních hvězd. Je fajn, že říká historky, kterými chce lidi poučit, ale mluví strašně hodně a narušuje to sled koncertu. I přesto jsem se u Let Her Go rozbrečela štěstím. A nebyla jsem jediná. „And there´s my most famous song. It´s sounds like from Frozen…“ Je fajn, že jí nehrál nakonec. Nemuseli jsme se děsit. Ale všechno jednou končí. Na podzim bude hrát v Praze.

Mrzí mě, že jsem nestihla The Vaccines. Pařba prý byla legendární. No, můžu si za to sama.  Buď jste sám a stihnete všechno, anebo jste s rodinou a přáteli a máte společné zážitky. Aspoň jsem stihla kousek Mueran Humanos. Na koncert mě dotáhla španělština a ta elektronika se mi moc nelíbila.

Do doby než jsem došla na Fullmooon stage. Naprosto mě uchvátili. Temná, ale zábavná.  Skvělá kapela na večer. Hrát odpoledne, nemá to takový efekt. Co čekat od kapely s názvem Lidé chcípněte. Neměli bychom brát vše doslova.

 Aid Kid & Kewu – posledních pár písniček než se budeme muset doopravdy rozloučit. Underworld neberu jako ukončení. Užila bych si to mnohem víc, kdyby kyselé dítě nebylo tak nahlas.

Všechny fotky najdete na oficiálních stránkách Colours. 

Divine Attraction ve Frýdku-Místku

Jejich další vystoupení se blíží. Pojďme si zkrátit chvíli připomenutím toho minulého...
Slyšeli jsme mýty a legendy o koncertech, které začínají před osmou. Tyto legendy se staly skutečností.

Na místo jsme dorazili o něco dřív. Po neúspěšném pokusu dostat se dovnitř na nás zevnitř mává

 K. ať jdeme dovnitř. Malá místnost, spousta židlí a lidí. Jídlo.  Začínáme si povídat a narážíme na Američany.  Je tu až moc lidí, ale hlavní je se tvářit sebejistě. Najednou všichni někam odchází. „Běžte všichni na pódium, před začátkem si ještě zazpíváme.“ Dlouho nám to nevydrželo.  „Cože? Vy nejste ve sboru? Běžte ven!“ Až mezi smrtelníky nám došlo, že jsme byli v zákulisí. Mohly  jsme si s Mary  hrát na šílené fanynky.

Než to začalo, měli jsme společnost a bavili jsme se pohledem Briana s rohlíkem a teoriemi, jestli se s oním kusem pečiva dá hrát na bicí. 

Večer startuje Chris. Překvapení! Půlhodinka pohodové atmosféry s kytarou. Byl proti publiku sám. A zvládl to skvěle. Struny se rozechvívaly úžasně.

Hlavní hvězda na scéně. Rozjeli to s rockovou energií a jemnými, avšak podmanivými texty. Metalu by se velká část publika zlekla.  Rada bezpečnosti OSN by měla hromadné holčičí pištění na koncertech kvalifikovat jako zbraň hromadného ničení

Zazněly pecky jako White Mountain nebo Captivated. Uchvácené nadšené publikům a spousty naplánovaných koncertů po České Republice. To vše svědčí proti tomu, že by křesťanské kapely neuměly zaujmout. Možná budete namítat, že je to tím, že členové jsou krásní. A co mužská část publika?

Možná byste si řekli, že to jsou šílenci. Ale v dobrém slova smyslu se spoustou nadšení a energie, kterou se nebojí předat hudbou nebo slovem.  Sloučenina rocku z ulice a špetkou temné minulosti, a chytlavých textů s tématem s melodickými vokály. Nepřekvapilo by mě, kdyby je hráli v rádiích. Zasloužili by si to.

Dávají do toho všechno, promítají se filmy po technické stránce se nedá nic vytknout. Jakoby hráli pro 2000 nebo 20 000 lidí a ne jen pár stovek.  Bez nároků na honorář ze vstupného. S atmosférou jakou nikde jinde neuvidíte. Snad jen  na festivalu United. Spoustu modlících se lidí a tolik naděje, štěstí a pohody ve vzduchu… Koncert kde se vyskytují kytary a je to tam jak podle Guta Jarkovského a nikdo nerozpoutá kotel, když vás uvidí fotit. Zvláštní.  Ale jednu připomínku bych měla. Neděste ještě nevěřící fanoušky promítáním, že bez víry umřou. Síření poplašných zpráv se dle zákona § 357 trestá a kazí to atmosféru.

Jinak dělali čest svému jménu.

Amen.

"Kouzlící" Chris

Hey mama, I saw the hardrockin´ band Aneb AC/DC v Letňanech 22.5. 2016

Jelikož hlasování o předkapelu vyhráli Doctor Victor a ne Hentai Corporation, nebylo kam spěchat. Stačilo by jen 100 hlasů... Jeli jsme až na osmou. Na D1 nás nepotkala žádná kolona v tu chvíli srovnatelná s menší apokalypsou. Měli jsme štěstí. Jen co jsme přišli, začali svou show spolu se zapadajícím sluncem.

Fleka jsme našli  přímo naproti pódiu. Od kapely nás dělilo asi 200 metrů a několik   desítek     tisíc  fanoušků. Vstupenky se nakonec daly koupit i na místě, protože někteří  nebyli na Axla Rose, zpěváka Guns ´n´ Roses, zvědaví.

Houkání sirén a rachot děl... Začala jsem se trochu bát, ale nebyl na to čas, Krasojízda začíná prvními tóny Rock or Bust.

Axl byl poslušný jak hodinky (na rockera nezvyklý úkaz) a začal včas. A vůbec klobouk dolů, jak se to naučil. Jeho ječení se mohlo s typickým zpěvem AC/DC poměřovat úplně s přehledem. I s dlahou dělal psí kusy. To si přece nemohl celé odsedět. Význam průpovídek mezi písničkami se ztratil v překladu  cestou z planety Axl. Těch však bylo úplné minimum. Zazněly pecky jako Back in Black, If You Want Blood, Thunderstuck, Let There Be  Rock, T.N.T. ...

Příznivci kytarových sól málem vlhli. Legendární, dlouhá, krásná, zvučná. Agnus Young zase pomazlil svou kravatu s kytarou. Lidí bylo strašně moc, ale to nevadilo. Reproduktorů tolik, že byste z toho ohluchli. A mnohem víc Marshallů. Je mi jedno, jestli byly zapojené všechny. Zvuk byl sluchu lahodící, člověk by se nebál říci dokonalý. Ani nebylo poznat, že tam bylo tolik reprobeden. Molekuly zvuku linoucí se díky zesilovačům z kytar rozechvívaly ušní bubínky. Kytary hřměly a jiskřily vzduchem. Ohňostroj vysokého napětí a radosti. Mohla bych to tu popisovat do rána, ale stejně by to nebylo ono.

Kytarista hrál, jako by to mělo být naposled. Zvláště v Let There Be Rock. Během sóla se čas zastavil a počkal na něj, až dohraje, aby pak s jeho laskavým svolením mohl plynout dál.

Fotila The Geeksis

Skákání abych viděla na pódium stejně stálo za to. Ale díky Torovi za obrazovky. Pódium si chtělo pojistit pozornost blikáním. Jako by to bylo potřeba. Růžky nevystrkovalo, ty už tam byly. Nad pódiem zvonil zvon. Hells Bells dostaly další rozměr. Odchod bez přídavku? To se nedělá. Zde neplatí, že v nejlepším se má přestat.  Musíte se vrátit, ať se děje co se děje.

 Při Highway to Hell jsem si vzpomněla na všechny své známé a kamarády. Člověk by netušil, že sedět někomu kolem pasu je tak namáhavé, jako toho člověka držet (díky tati :-) ) .Zazněla ještě Touch Too Much a For Those About to Rock (We Salute You).

Zazvonil zvonec a AC/DC byl konec.

"Ty repráky byly namířený rovnou na Kobylisy.  Ať chtěli Šlágr poslouchat sebevíc, stejně slyšeli jen AC/DC." 
 V metru na Letňanech  nebylo k hnutí a fanoušky jsme potkávali na všech benzínkách po cestě domů.

Švédi dobyli Brno, aneb Sabaton v Brně

Ano, řeč je o koncertě odehraném 5.února. I včerejší noviny jsou víc aktuální než tento článek.

Výbušný koktejl z Dolních Vítkovic

Přísady: Hudba všech žánrů, ostravský "čerstvý" vzduch, skvělá atmosféra,  industriální stavby všude kolem, teplo nezbytné k vření, touha neslyšet jen z vyprávění, že to stálo za to a špetka poezie.  To vše mě dotáhlo před brány festivalu. Jak jinak než na poslední chvíli.