Prouza v Praze

Poštěstilo se mi Prouzu slyšet i jinde než na domácí půdě. Ano, tenhle koncert bude vynikat hlavně svou bizarností.  Cestu na Frýdecko-Místeckou kapelu z Fajného - Mjesta do Prahy podstoupí jen málokdo. Třeba já s tátou.

Vešli jsme do klubu Újezd a začali hledat, kde se bude hrát. Sešla jsem dolů po schodech a rozhlížela se po místnostech. Nakonec jsem se zeptala: „Kde bude koncert?"
„Vedle." Odpověděl muž.
Začala jsem znovu pokukovat po místnostech.
„Slečno, to musíte po schodech nahoru a ven z budovy…“

S taťkou jsme se tomu zasmáli a trefili ty správné dveře. Uvítala nás místnost o něco menší než Sokolík. Do koncertu jsem si krátila čas okukováním okolí. V místnosti se stoly mohli návštěvníci popustit uzdu své fantazii na několika decimetrech čtverečních papíru nalepeného na stěně. Hotové skvosty. Mezi lidmi Angláni a pes na gauči.

Prodrali se na pódium přes zhruba 70 lidí a prostorem začaly znít první tóny Dlouho. Místnost voněla kouřem. Muž vedle mě kouřil dýmku. To by mu člověk i odpustil, že kouří. Ale na koncertech není co odpouštět.

Žádné divoké pogo jako na Sweetsen festu se nekonalo, ale i tak bylo na lidech vidět, že si to užívají. Není k zahození pozorovat, jak kapela hraje. Taky bych chtěla umět hrát na kytaru se zavřenýma očima. Jenom občas mrknout na publikum, nebo na kytaru při sólu. Oči se zavřou a mějte mě rádi. Hrajeme dál.

Má Prouza mezi fanoušky pár arachnofobiků? A pokud ano, dívají se na pódium?

Bez špetky toho skákání se to neobešlo. Lidi se vlnili do rytmu. S taťkou jsme téměř pořád zpívali duety. Jeho napodobování vokálů znělo jako psí vytí. Pokud z toho někdo ohluchl, tak se mu moc omlouvám, ale stálo to za to. Úplně dopředu se mi nechtělo, ať nevidím na setlist. To by nebylo překvapení. Vepředu bylo tolik místa, že nějaký pár tančil valčík. Roztomilé. Když si šli pro pivo pán se zubil. „Závist, co?“ V šestnácti jsem moc mladá na to, abych ti záviděla manželku.

Hodně mě potěšilo Houpeme lodí. A starší tvorba. Zazněly pecky jako Jéé, Tady je to místo, Čelem vzad, Až na to přijdu…

Se zvukem se poprali skvěle, kytary nás svou neučesaností zase dostaly. Stálo to za to. Zpěv měl nadšení a zápal. Bez přídavku jim odchod neprošel. Za celý koncert byli odměněni pořádným potleskem publika.

„Děkujeme.“
„Prosím!“

Od tramvajové zastávky až po výlez z metra jsme dělali s taťkou „zpívali“ kolemjdoucím. „Cestou domů pěšky, nic už nejelo a nešlo…“

Hey mama, I saw the hardrockin´ band Aneb AC/DC v Letňanech 22.5. 2016

Jelikož hlasování o předkapelu vyhráli Doctor Victor a ne Hentai Corporation, nebylo kam spěchat. Stačilo by jen 100 hlasů... Jeli jsme až na osmou. Na D1 nás nepotkala žádná kolona v tu chvíli srovnatelná s menší apokalypsou. Měli jsme štěstí. Jen co jsme přišli, začali svou show spolu se zapadajícím sluncem.

Fleka jsme našli  přímo naproti pódiu. Od kapely nás dělilo asi 200 metrů a několik   desítek     tisíc  fanoušků. Vstupenky se nakonec daly koupit i na místě, protože někteří  nebyli na Axla Rose, zpěváka Guns ´n´ Roses, zvědaví.

Houkání sirén a rachot děl... Začala jsem se trochu bát, ale nebyl na to čas, Krasojízda začíná prvními tóny Rock or Bust.

Axl byl poslušný jak hodinky (na rockera nezvyklý úkaz) a začal včas. A vůbec klobouk dolů, jak se to naučil. Jeho ječení se mohlo s typickým zpěvem AC/DC poměřovat úplně s přehledem. I s dlahou dělal psí kusy. To si přece nemohl celé odsedět. Význam průpovídek mezi písničkami se ztratil v překladu  cestou z planety Axl. Těch však bylo úplné minimum. Zazněly pecky jako Back in Black, If You Want Blood, Thunderstuck, Let There Be  Rock, T.N.T. ...

Příznivci kytarových sól málem vlhli. Legendární, dlouhá, krásná, zvučná. Agnus Young zase pomazlil svou kravatu s kytarou. Lidí bylo strašně moc, ale to nevadilo. Reproduktorů tolik, že byste z toho ohluchli. A mnohem víc Marshallů. Je mi jedno, jestli byly zapojené všechny. Zvuk byl sluchu lahodící, člověk by se nebál říci dokonalý. Ani nebylo poznat, že tam bylo tolik reprobeden. Molekuly zvuku linoucí se díky zesilovačům z kytar rozechvívaly ušní bubínky. Kytary hřměly a jiskřily vzduchem. Ohňostroj vysokého napětí a radosti. Mohla bych to tu popisovat do rána, ale stejně by to nebylo ono.

Kytarista hrál, jako by to mělo být naposled. Zvláště v Let There Be Rock. Během sóla se čas zastavil a počkal na něj, až dohraje, aby pak s jeho laskavým svolením mohl plynout dál.

Fotila The Geeksis

Skákání abych viděla na pódium stejně stálo za to. Ale díky Torovi za obrazovky. Pódium si chtělo pojistit pozornost blikáním. Jako by to bylo potřeba. Růžky nevystrkovalo, ty už tam byly. Nad pódiem zvonil zvon. Hells Bells dostaly další rozměr. Odchod bez přídavku? To se nedělá. Zde neplatí, že v nejlepším se má přestat.  Musíte se vrátit, ať se děje co se děje.

 Při Highway to Hell jsem si vzpomněla na všechny své známé a kamarády. Člověk by netušil, že sedět někomu kolem pasu je tak namáhavé, jako toho člověka držet (díky tati :-) ) .Zazněla ještě Touch Too Much a For Those About to Rock (We Salute You).

Zazvonil zvonec a AC/DC byl konec.

"Ty repráky byly namířený rovnou na Kobylisy.  Ať chtěli Šlágr poslouchat sebevíc, stejně slyšeli jen AC/DC." 
 V metru na Letňanech  nebylo k hnutí a fanoušky jsme potkávali na všech benzínkách po cestě domů.

Švédi dobyli Brno, aneb Sabaton v Brně

Ano, řeč je o koncertě odehraném 5.února. I včerejší noviny jsou víc aktuální než tento článek.

Záznam z černé skříňky Kosmika aneb TRPASLICON 2016 report

Místo: ZŠ Květnového vítězství,  Praha - Chodov

Čas: 11. -13. března

Doufám, že tento report vám pomůže zavzpomínat na ty nejlepší okamžiky, které byly na Psychoměsíci k vidění, či případně vás pastí naláká na další ročník.

Výbušný koktejl z Dolních Vítkovic

Přísady: Hudba všech žánrů, ostravský "čerstvý" vzduch, skvělá atmosféra,  industriální stavby všude kolem, teplo nezbytné k vření, touha neslyšet jen z vyprávění, že to stálo za to a špetka poezie.  To vše mě dotáhlo před brány festivalu. Jak jinak než na poslední chvíli.