Poštěstilo se mi Prouzu slyšet i jinde než na domácí půdě. Ano, tenhle koncert bude vynikat hlavně svou bizarností. Cestu na Frýdecko-Místeckou kapelu z Fajného - Mjesta do Prahy podstoupí jen málokdo. Třeba já s tátou.
Vešli jsme do klubu Újezd a začali hledat, kde se bude hrát. Sešla jsem dolů po schodech a rozhlížela se po místnostech. Nakonec jsem se zeptala: „Kde bude koncert?"
„Vedle." Odpověděl muž.
Začala jsem znovu pokukovat po místnostech.
„Slečno, to musíte po schodech nahoru a ven z budovy…“
S taťkou jsme se tomu zasmáli a trefili ty správné dveře. Uvítala nás místnost o něco menší než Sokolík. Do koncertu jsem si krátila čas okukováním okolí. V místnosti se stoly mohli návštěvníci popustit uzdu své fantazii na několika decimetrech čtverečních papíru nalepeného na stěně. Hotové skvosty. Mezi lidmi Angláni a pes na gauči.
Prodrali se na pódium přes zhruba 70 lidí a prostorem začaly znít první tóny Dlouho. Místnost voněla kouřem. Muž vedle mě kouřil dýmku. To by mu člověk i odpustil, že kouří. Ale na koncertech není co odpouštět.
Žádné divoké pogo jako na Sweetsen festu se nekonalo, ale i tak bylo na lidech vidět, že si to užívají. Není k zahození pozorovat, jak kapela hraje. Taky bych chtěla umět hrát na kytaru se zavřenýma očima. Jenom občas mrknout na publikum, nebo na kytaru při sólu. Oči se zavřou a mějte mě rádi. Hrajeme dál.
Má Prouza mezi fanoušky pár arachnofobiků? A pokud ano, dívají se na pódium?
Bez špetky toho skákání se to neobešlo. Lidi se vlnili do rytmu. S taťkou jsme téměř pořád zpívali duety. Jeho napodobování vokálů znělo jako psí vytí. Pokud z toho někdo ohluchl, tak se mu moc omlouvám, ale stálo to za to. Úplně dopředu se mi nechtělo, ať nevidím na setlist. To by nebylo překvapení. Vepředu bylo tolik místa, že nějaký pár tančil valčík. Roztomilé. Když si šli pro pivo pán se zubil. „Závist, co?“ V šestnácti jsem moc mladá na to, abych ti záviděla manželku.
Hodně mě potěšilo Houpeme lodí. A starší tvorba. Zazněly pecky jako Jéé, Tady je to místo, Čelem vzad, Až na to přijdu…
Se zvukem se poprali skvěle, kytary nás svou neučesaností zase dostaly. Stálo to za to. Zpěv měl nadšení a zápal. Bez přídavku jim odchod neprošel. Za celý koncert byli odměněni pořádným potleskem publika.
„Děkujeme.“
„Prosím!“
Od tramvajové zastávky až po výlez z metra jsme dělali s taťkou „zpívali“ kolemjdoucím. „Cestou domů pěšky, nic už nejelo a nešlo…“
Vešli jsme do klubu Újezd a začali hledat, kde se bude hrát. Sešla jsem dolů po schodech a rozhlížela se po místnostech. Nakonec jsem se zeptala: „Kde bude koncert?"
„Vedle." Odpověděl muž.
Začala jsem znovu pokukovat po místnostech.
„Slečno, to musíte po schodech nahoru a ven z budovy…“
S taťkou jsme se tomu zasmáli a trefili ty správné dveře. Uvítala nás místnost o něco menší než Sokolík. Do koncertu jsem si krátila čas okukováním okolí. V místnosti se stoly mohli návštěvníci popustit uzdu své fantazii na několika decimetrech čtverečních papíru nalepeného na stěně. Hotové skvosty. Mezi lidmi Angláni a pes na gauči.
Prodrali se na pódium přes zhruba 70 lidí a prostorem začaly znít první tóny Dlouho. Místnost voněla kouřem. Muž vedle mě kouřil dýmku. To by mu člověk i odpustil, že kouří. Ale na koncertech není co odpouštět.
Žádné divoké pogo jako na Sweetsen festu se nekonalo, ale i tak bylo na lidech vidět, že si to užívají. Není k zahození pozorovat, jak kapela hraje. Taky bych chtěla umět hrát na kytaru se zavřenýma očima. Jenom občas mrknout na publikum, nebo na kytaru při sólu. Oči se zavřou a mějte mě rádi. Hrajeme dál.
Má Prouza mezi fanoušky pár arachnofobiků? A pokud ano, dívají se na pódium?
Bez špetky toho skákání se to neobešlo. Lidi se vlnili do rytmu. S taťkou jsme téměř pořád zpívali duety. Jeho napodobování vokálů znělo jako psí vytí. Pokud z toho někdo ohluchl, tak se mu moc omlouvám, ale stálo to za to. Úplně dopředu se mi nechtělo, ať nevidím na setlist. To by nebylo překvapení. Vepředu bylo tolik místa, že nějaký pár tančil valčík. Roztomilé. Když si šli pro pivo pán se zubil. „Závist, co?“ V šestnácti jsem moc mladá na to, abych ti záviděla manželku.
Hodně mě potěšilo Houpeme lodí. A starší tvorba. Zazněly pecky jako Jéé, Tady je to místo, Čelem vzad, Až na to přijdu…
Se zvukem se poprali skvěle, kytary nás svou neučesaností zase dostaly. Stálo to za to. Zpěv měl nadšení a zápal. Bez přídavku jim odchod neprošel. Za celý koncert byli odměněni pořádným potleskem publika.
„Děkujeme.“
„Prosím!“
Od tramvajové zastávky až po výlez z metra jsme dělali s taťkou „zpívali“ kolemjdoucím. „Cestou domů pěšky, nic už nejelo a nešlo…“
Žádné komentáře:
Okomentovat