středa 12. července 2017

Hoří Svícen (Sweetsenfest 2017)

Nepropadejte panice. Nadpis nemá v nikom vyvolávat noční můry ani uskutečňovat nejhorší scénáře ani kulišárny, které by k těm scénářům vedly. Například pogování v řece Varování: přiblížení k akčnímu rádiusu Sweetsenfestu zapuzuje myšlenky na školu či jakékoliv povinnosti. Podávejte lidem, kteří toho mají plné zuby.


Den první - zahájení
Začalo to poklidně Big Blast Bandem. Hravě si podmanili publikum na druhé straně řeky i v ní. Zazněly písně swingové i populární, vtipně přetextované se swingovým kabátem. Vypíchnu Seven Nation Army od The Write Stripes. Rozjeli to ve velkém a mezi množstvím nástrojů se ladně střídaly dvě zpěvačky – Anna a Verča. Moderoval jim to kapelník.

Na Ostravicu jsem se musela jít podívat po kotníky ponořená v Ostravici. A nebyla jsem jediná. Nad nářečím by zaplesal nejen češtinář. Jednu chvíli byl zpěv, jednu tanec, pak zas hudební nástroje prodchnuté spoustou scének a zapojili se všichni. Scénky mě nedokázaly tolik uchvátit. Dle mě tam nebyl dostatek energie i pro lidi za řekou. Na dálku to nefungovalo. Z části to bylo tím, že pódium bylo výše než břeh řeky, takže lidé neviděli na podlahu jeviště. Naštěstí po stranách pódia byly panely s živou projekcí. Ostravica bude vystupovat na festivalu v Banátu, takže jestli jste je minuli a jedete tam…

Pokustone měli kouzelnou atmosféru. Bob a Bobek sice v klobouku nepřiletěli, ale pódium mezi stromy působilo úplně stejně. Projekce odpovídala velikosti topolů v pozadí, tudíž to celé vytvářelo optický klam.

Jakub Tichý byl ozvláštněn Karpatskou drůbeží. Celou tu dobu jsem musela přemýšlet jak přišli k jménu. Nazvala bych to Akord folk-rock.

Downbelow s Petrem Kružíkem (Priessnitz)Doslova mě uchvátili. Kružík tam naprosto zapadal, neměli jste pocit, že by na pódiu byly dvě kapely. Lituji, že jsem nebyla na křestu alba v Sokolíku.

Café Industrial zní do krásy.

Autorka se omlouvá, že zde není report celý, ale v tento den festivalu jí jisté exemplář homo sapiens sapiens s podezřele shodnou DNA a o něco starší než autorka řekli, že musí jít domů, protože musí dbát školní docházky.

Ohňostroj a Fajne-Mjesto jsem zažila jen z terasy, ale všechno to vyšlo a hosté dali kapelám nový rozměr. A moderoval to Petr Korč osobně. Posvícení jeho vlastním svícnem dopadlo na výbornou.

Den druhý – V hlavní roli bývalá tkalcovna
Všude avizovali, že děti a jiní budou moct nahlížet hudebníkům do not a poté  si na nástroje vyzkoušet  hrát. Využila jsem toho a vzala si foťák.

Celý koncert jsem si užila mnohem více, když jsem přebíhala mezi houslisty, saxofonisty, bubeníky, flétnisty, plížila se podél stěn a na tenké hranici mezi orchestrem a publikem a mohla tak ocenit prostory bývalé tkalcovny na Těšínské ulici v celé své kráse a popasovat živelnost dirigenta, světlo a schopnosti svého foťáku.
Byl to neskutečně silný zážitek. Řadu lidí dojalo, jak jejich malé děti sedí hudebníky a dávají bedlivý pozor. V kombinaci s vážnou hudbou, která však byla nevážná, vtipná a místy i skočná, třeba díky tamburínovému bubínku. Mimo jiné zazněla Malá noční hudba a The Waltzing Cat.

Škoda, že v druhé místnosti neupozornili, že začíná autorské čtení. Zcela pohlcena hudebními nástroji, jsem přišla pozdě. Ale třeba to byl záměr. Co když chtěli mít menší publikum, ať nemají trému?
Přišla jsem když recitovala Nela Chamrádová. „Plivance na chodníku se v letním horku smaží jako volská oka…“
Bylo hezké poškádlení výše zmíněné básnířky, když někdo z mužské části recitoval: A plivance na chodníku budou našimi hvězdami.

Básním (tuším) Luboše Majzlíka by prospělo, kdyby vyškrtal všechny tvary slovesa „chcát“.

    Den třetí – Pódium se trumpetou zbořit nedá. Jedině dobýt.

Slepí Křováci
Doslova a do písmene jsem sprintovala od domu, abych stihla Slepé Křováky. Přišla jsem jen o dvě písničky, takže jsem se svým běžeckým výkonem byla spokojená.
„To je to nadšení pro Slepé Křováky, povídá M.“
 Začali zostra, následovaly nové písničky, které nikdo neznal a nepochytil je. Tímto nechci rýpat do kvality zvuku, ale nemohli jsme si užít pogo jaké jsme očekávali po předchozím ročníku. Bylo by lepší, kdyby před Sweetsenem dali písničky aspoň na bandzone ve verzi ze zkušebny, leč tak se nestalo. Řepa měl jiné zbarvení hlasu, takže to nebylo předvídatelné. Z kostýmů musím vypíchnout motýlky a brýle, za které dávám jako obrýlené stvoření bod nahoru.  Na závěr jako sladkou tečku zahráli Atamany a Křessover.

René Souček
  Jeho texty se nám líbit můžou a nemusí, ale na nedostatek fanoušků si nemůže stěžovat. Naživo je to vždycky lepší než z cédéčka a v případě fajného města i veselejší, takže jsem zvedla svůj zadek, abych si poslechla Fajne – Mjesto, Sousedku a další písničky. Při show pohazoval vlasy sestřiženými na Kurta.  Však i duo v tričkách F pomlčka M potvrdilo: ,Je to pankáč.‘ Vtipkoval, mohli jste vidět jiskru v očích. Nebyl na pódiu sám, měl tam svou přítelkyní Adélou Banášovou, od které jsme se dočkali vlastní písně. Hravě měnil kytaru za ukulele a tentokrát byl ve větší hlasové formě.

David Stypka a Bandjeez
Koncert zahájili za tmy a to je jen dobře. K nejupřímějším rozhovorům dochází večer a přesně takové je to s Davidem Stypkou a Bandjeezem. Rouška denního světla by rušila důvěrnou atmosféru mezi hudebníky a publikem. Vytratilo by se přiznání posluchačovo, jistá psychedeličnost a stopové množství Hélia. Za mě zlatý hřeb pátečního dne.  Počet lidí na koncertě mluví za vše. Časy kdy hrál s Najzarem jsou dávno pryč. Nemohu posoudit, jak zněli naživo, ale současná aranž písní je jednoznačně lepší.

Acoustic Irish
„Následuje kapela Acoustic Irish!“  Moderátoři by to zvolali jako jeden muž nebýt neshody ve výslovnosti. Následují pohledy „tys to zoral“, ale na trapné ticho není čas, kapela se představuje keltskou hudbou a texty patřícími do Beskyd. Svému tvrzení dostála na výbornou a druhý den jsem si texty musela pobrukovat a do paměti se mi vryla obzvlášť písnička
 Pojďmě chlapci: Když jsou holky nesmělé, do peřiny zkouší psát, o neděli v kostele chodí na nás žalovat.“ Podobných lišáckých rýmů je v textu plno, navíc toto je jedna z mála irish kapel při jejichž poslechu nebudete mít jazykovou bariéru. Navíc na koncertě můžete kapelu jak poklidně pozorovat tak protančit střevíce.

Den čtvrtý - „I takový je Kazachstán…“
Fell on Mad Days
I přes komornější účast v šapitó dostali svému jménu. Trému pravděpodobně,  ačkoli na festivalu vystupovali poprvé. Většina publika je slyšela hrát předtím na jiných souřadnicích a o jiném čase. Feel on Mad Days nestačí jedna basa. Slečna sedící za basou vás, třeba v písni Ronin, přesvědčí, že nehraje druhé housle.  Rockový koncert jak má být jen bych kapele přála větší návštěvnost.


Na Mletý Standard jsem jen zašla zavzpomínat na svůj první Sweetsen fest a pozevlit. Něco z jejich živého zvuku v mém případě porušilo zákon setrvačnosti a odešla jsem.
„Když jedu do kopce…“


Byl horký letní den a hráli Ajdontker… Vůbec bych se nedivila, kdyby to zaznělo v jejich písni. Pohodový rock s přesahy k punku, ale připravte se na pro tu špětku punku neobvyklá témata. Kapela sama se popsala v písni hit: „Před refrénem trochu přitvrdíme…“  Pobavil mě Dodo bubnující vedle bicích i na kbelíky. Samozřejmě podlehly destrukci díky Dodovu zápalu pro hru.


Bad Joker’s Cream
Když si chcete vyhrát s make-upem a zjevem, ale musíte se trochu krotit, protože je hrozné horko.. Glam rock se smělými kytarami. Kapela je na Sweetsenu stálicí, bez třpytek na bicích. Letos jim konečně vyšlo počasí, ne jako minulý rok kdy déšť na čas vyřadil hlavní stage a v Šapitó se na ně nedostalo, takže těch pět a půl fanoušků stojících v dešti mělo smůlu. A že bylo na co koukat a co fotit. Po přiblížení ke stage jsem měla pocit, že mě zvuková vlna odhodí.
Downbelow
Upřímně lituju toho, že jsem nešla na jejich nedávný křest alba do Sokolíku. .
Od té doby co jsem je slyšela na Sweetseeenu posledně se vvyhráli do krásy, proběhly změny v sestavě a už se tolik nebojí na pódiu. Pořád to není žádná divočina, ale tichá zádumčivost a sem tam zavřené oči jim sedí víc, než občasné hýbání se do rytmu pod pohružkou zkaměnění.  Nemohu nespravedlivě opomenout hostování Petra Kružíka. Kytary kapele sluší. Jako přídavek zahraná Hello for Help od Chrise Collinse mi zní v uších ještě teď.  Jak sami podotkli, v muzice je ovládl hodně, přesto neberu negativně že ta píseň zněla jak kdyby byla v repertoáru  kapely už od počátku.



Hell Paso
Od téhle hardcore-punk kapely jsem čekala víc. Kytary zněly cize a místy jsem měla pocit, že jsem se ocitla na koncertě kapely Kabát poté, co začali zpívat anglicky. Po celou dobu co jsem tam byla nebyl vůbec žádný kotel, ačkoli ta syrová energie by tu byla. Jazyky praví, že později tam byl, ale to už nebyla moje starost. Já běžela na Kazachstán.
Kazachstán
Nadšení publika udělalo z tesknějšího zvuku tohoto středoasijského státu, který jakoby říkal ,zachvíli to skončí, dobrou noc‘ podprahovou informaci. Navzdory nedobrovolným změnám v sestavě se s tím poprali. Zpěvák bez drastického šoku se změnou zvuku, rovněž basák.
V instrumentálních skladbách hrál zpěvák na flétnu. Kazachstán vyžaduje pozorné publikum. Může se vám totiž zdát, že začínají skladbu, ale oni pořád hrají tu samou. Kulišáci. Hraní si se zvukem, počtem nástrojů a básnické texty. Svižný, nepřeplácaný artrock, který se nehroutí a kde kytary mají pořád hlavní slovo. Do budoucna přeju kapele stále tak básnické texty.

Tomáš Kočko a Orchestr
Kapela, která  i kdyby hrála texty čistě na slovanské téma tak by  tím u mě nijak neklesla na rozdíl od podobných médií, které to často ženou do extrému. Charisma Tomáše Kočka si vás podmaní. Ale pozornost by v žádném případě neměla zůstat jen u něj.  Kroje, přehršel nástrojů, dětské hlasy pro umocnění písní… Divím se, že vám z toho nepřechází hlava kolem.

Potřebuje to snad závěr? Vím, podle slohových pravidel… Ať nám republika závidí nebo ne,užila jsem si to jako nadpoloviční většina města. Nerecenzuji publikum, ale letos to bylo bezkonfliktní, takže zlé jazyky budou mít méně munice. Tak zase za rok. 

Všechny fotky autorky ZDE.

Žádné komentáře:

Okomentovat