Nepropadejte panice. Nadpis nemá v nikom vyvolávat
noční můry ani uskutečňovat nejhorší scénáře ani kulišárny, které by k těm
scénářům vedly. Například pogování v řece Varování: přiblížení
k akčnímu rádiusu Sweetsenfestu zapuzuje myšlenky na školu či jakékoliv
povinnosti. Podávejte lidem, kteří toho mají plné zuby.
Den první - zahájení
Začalo to poklidně Big
Blast Bandem. Hravě si podmanili publikum na druhé straně řeky i v ní.
Zazněly písně swingové i populární, vtipně přetextované se swingovým kabátem.
Vypíchnu Seven Nation Army od The Write Stripes. Rozjeli to ve velkém a mezi
množstvím nástrojů se ladně střídaly dvě zpěvačky – Anna a Verča. Moderoval jim
to kapelník.
Na Ostravicu jsem
se musela jít podívat po kotníky ponořená v Ostravici. A nebyla jsem
jediná. Nad nářečím by zaplesal nejen češtinář. Jednu chvíli byl zpěv, jednu
tanec, pak zas hudební nástroje prodchnuté spoustou scének a zapojili se
všichni. Scénky mě nedokázaly tolik uchvátit. Dle mě tam nebyl dostatek energie
i pro lidi za řekou. Na dálku to nefungovalo. Z části to bylo tím, že
pódium bylo výše než břeh řeky, takže lidé neviděli na podlahu jeviště.
Naštěstí po stranách pódia byly panely s živou projekcí. Ostravica bude
vystupovat na festivalu v Banátu, takže jestli jste je minuli a jedete
tam…
Pokustone měli
kouzelnou atmosféru. Bob a Bobek sice v klobouku nepřiletěli, ale pódium
mezi stromy působilo úplně stejně. Projekce odpovídala velikosti topolů
v pozadí, tudíž to celé vytvářelo optický klam.
Jakub Tichý byl
ozvláštněn Karpatskou drůbeží. Celou tu dobu jsem musela přemýšlet jak přišli
k jménu. Nazvala bych to Akord folk-rock.
Downbelow
s Petrem Kružíkem (Priessnitz)Doslova mě uchvátili. Kružík tam
naprosto zapadal, neměli jste pocit, že by na pódiu byly dvě kapely. Lituji, že
jsem nebyla na křestu alba v Sokolíku.
Café Industrial zní
do krásy.
Autorka se omlouvá, že zde není report celý, ale
v tento den festivalu jí jisté exemplář homo sapiens sapiens
s podezřele shodnou DNA a o něco starší než autorka řekli, že musí jít
domů, protože musí dbát školní docházky.
Ohňostroj a Fajne-Mjesto jsem zažila jen z terasy, ale
všechno to vyšlo a hosté dali kapelám nový rozměr. A moderoval to Petr Korč
osobně. Posvícení jeho vlastním svícnem dopadlo na výbornou.
Den druhý – V hlavní roli bývalá tkalcovna
Všude avizovali, že děti a jiní budou moct nahlížet
hudebníkům do not a poté si na nástroje
vyzkoušet hrát. Využila jsem toho a
vzala si foťák.
Celý koncert jsem si užila mnohem více, když jsem přebíhala
mezi houslisty, saxofonisty, bubeníky, flétnisty, plížila se podél stěn a na
tenké hranici mezi orchestrem a publikem a mohla tak ocenit prostory bývalé
tkalcovny na Těšínské ulici v celé své kráse a popasovat živelnost
dirigenta, světlo a schopnosti svého foťáku.
Byl to neskutečně silný zážitek. Řadu lidí dojalo, jak
jejich malé děti sedí hudebníky a dávají bedlivý pozor. V kombinaci
s vážnou hudbou, která však byla nevážná, vtipná a místy i skočná, třeba
díky tamburínovému bubínku. Mimo jiné zazněla Malá noční hudba a The Waltzing
Cat.
Škoda, že v druhé místnosti neupozornili, že začíná
autorské čtení. Zcela pohlcena hudebními nástroji, jsem přišla pozdě. Ale třeba
to byl záměr. Co když chtěli mít menší publikum, ať nemají trému?
Přišla jsem když recitovala Nela Chamrádová. „Plivance na chodníku se v letním horku
smaží jako volská oka…“
Bylo hezké poškádlení výše zmíněné básnířky, když někdo
z mužské části recitoval: A plivance na chodníku budou našimi hvězdami.
Básním (tuším) Luboše Majzlíka by prospělo, kdyby vyškrtal
všechny tvary slovesa „chcát“.
Den třetí – Pódium se trumpetou zbořit nedá. Jedině dobýt.
Slepí Křováci
Doslova a do písmene jsem sprintovala od domu, abych stihla
Slepé Křováky. Přišla jsem jen o dvě písničky, takže jsem se svým běžeckým
výkonem byla spokojená.
„To je to nadšení pro Slepé Křováky, povídá M.“
„To je to nadšení pro Slepé Křováky, povídá M.“
Začali zostra,
následovaly nové písničky, které nikdo neznal a nepochytil je. Tímto nechci
rýpat do kvality zvuku, ale nemohli jsme si užít pogo jaké jsme očekávali po
předchozím ročníku. Bylo by lepší, kdyby před Sweetsenem dali písničky aspoň na
bandzone ve verzi ze zkušebny, leč tak se nestalo. Řepa měl jiné zbarvení
hlasu, takže to nebylo předvídatelné. Z kostýmů musím vypíchnout motýlky a
brýle, za které dávám jako obrýlené stvoření bod nahoru. Na závěr jako sladkou tečku zahráli Atamany a
Křessover.
René Souček
Jeho texty se nám líbit můžou a nemusí, ale na nedostatek fanoušků si
nemůže stěžovat. Naživo je to vždycky lepší než z cédéčka a v případě
fajného města i veselejší, takže jsem zvedla svůj zadek, abych si poslechla
Fajne – Mjesto, Sousedku a další písničky. Při show pohazoval vlasy
sestřiženými na Kurta. Však i duo
v tričkách F pomlčka M potvrdilo: ,Je to pankáč.‘ Vtipkoval, mohli jste
vidět jiskru v očích. Nebyl na pódiu sám, měl tam svou přítelkyní Adélou
Banášovou, od které jsme se dočkali vlastní písně. Hravě měnil kytaru za
ukulele a tentokrát byl ve větší hlasové formě.
David Stypka a Bandjeez
Koncert zahájili za tmy a to je jen
dobře. K nejupřímějším rozhovorům dochází večer a přesně takové je to
s Davidem Stypkou a Bandjeezem. Rouška denního světla by rušila důvěrnou
atmosféru mezi hudebníky a publikem. Vytratilo by se přiznání posluchačovo,
jistá psychedeličnost a stopové množství
Hélia. Za mě zlatý hřeb pátečního dne.
Počet lidí na koncertě mluví za vše. Časy kdy hrál s Najzarem jsou
dávno pryč. Nemohu posoudit, jak zněli naživo, ale současná aranž písní je
jednoznačně lepší.
Acoustic Irish
„Následuje kapela Acoustic Irish!“ Moderátoři by to zvolali jako jeden muž nebýt
neshody ve výslovnosti. Následují pohledy „tys to zoral“, ale na trapné ticho
není čas, kapela se představuje keltskou hudbou a texty patřícími do Beskyd.
Svému tvrzení dostála na výbornou a druhý den jsem si texty musela pobrukovat a
do paměti se mi vryla obzvlášť písnička
Pojďmě
chlapci: Když jsou holky nesmělé, do
peřiny zkouší psát, o neděli v kostele chodí na nás žalovat.“
Podobných lišáckých rýmů je v textu plno, navíc toto je jedna z mála irish
kapel při jejichž poslechu nebudete mít jazykovou bariéru. Navíc na koncertě
můžete kapelu jak poklidně pozorovat tak protančit střevíce.
Den čtvrtý - „I takový je
Kazachstán…“
Fell on Mad Days
I přes komornější účast
v šapitó dostali svému jménu. Trému pravděpodobně, ačkoli na festivalu vystupovali poprvé.
Většina publika je slyšela hrát předtím na jiných souřadnicích a o jiném čase.
Feel on Mad Days nestačí jedna basa. Slečna sedící za basou vás, třeba
v písni Ronin, přesvědčí, že nehraje druhé housle. Rockový koncert jak má být jen bych kapele
přála větší návštěvnost.
Na Mletý Standard jsem jen zašla
zavzpomínat na svůj první Sweetsen fest a pozevlit. Něco z jejich živého
zvuku v mém případě porušilo zákon setrvačnosti a odešla jsem.
„Když
jedu do kopce…“
Byl horký letní den a hráli Ajdontker… Vůbec bych se
nedivila, kdyby to zaznělo v jejich písni. Pohodový rock s přesahy
k punku, ale připravte se na pro tu špětku punku neobvyklá témata. Kapela
sama se popsala v písni hit: „Před
refrénem trochu přitvrdíme…“ Pobavil mě Dodo bubnující vedle bicích i na
kbelíky. Samozřejmě podlehly destrukci díky Dodovu zápalu pro hru.
Bad
Joker’s Cream
Když
si chcete vyhrát s make-upem a zjevem, ale musíte se trochu krotit,
protože je hrozné horko.. Glam rock se smělými kytarami. Kapela je na Sweetsenu
stálicí, bez třpytek na bicích. Letos jim konečně vyšlo počasí, ne jako minulý
rok kdy déšť na čas vyřadil hlavní stage a v Šapitó se na ně nedostalo,
takže těch pět a půl fanoušků stojících v dešti mělo smůlu. A že bylo na
co koukat a co fotit. Po přiblížení ke stage jsem měla pocit, že mě zvuková
vlna odhodí.
Upřímně
lituju toho, že jsem nešla na jejich nedávný křest alba do Sokolíku. .
Od té doby co jsem je slyšela na Sweetseeenu posledně se
vvyhráli do krásy, proběhly změny v sestavě a už se tolik nebojí na pódiu.
Pořád to není žádná divočina, ale tichá zádumčivost a sem tam zavřené oči jim
sedí víc, než občasné hýbání se do rytmu pod pohružkou zkaměnění. Nemohu nespravedlivě opomenout hostování
Petra Kružíka. Kytary kapele sluší. Jako přídavek zahraná Hello for Help od
Chrise Collinse mi zní v uších ještě teď.
Jak sami podotkli, v muzice je ovládl hodně, přesto neberu
negativně že ta píseň zněla jak kdyby byla v repertoáru kapely už od počátku.
Hell Paso
Od téhle hardcore-punk kapely jsem čekala víc. Kytary
zněly cize a místy jsem měla pocit, že jsem se ocitla na koncertě kapely Kabát
poté, co začali zpívat anglicky. Po celou dobu co jsem tam byla nebyl vůbec
žádný kotel, ačkoli ta syrová energie by tu byla. Jazyky praví, že později tam
byl, ale to už nebyla moje starost. Já běžela na Kazachstán.
Nadšení publika udělalo z tesknějšího zvuku tohoto
středoasijského státu, který jakoby říkal ,zachvíli to skončí, dobrou noc‘
podprahovou informaci. Navzdory nedobrovolným změnám v sestavě se
s tím poprali. Zpěvák bez drastického šoku se změnou zvuku, rovněž basák.
V instrumentálních skladbách hrál zpěvák na flétnu.
Kazachstán vyžaduje pozorné publikum. Může se vám totiž zdát, že začínají
skladbu, ale oni pořád hrají tu samou. Kulišáci. Hraní si se zvukem, počtem
nástrojů a básnické texty. Svižný, nepřeplácaný artrock, který se nehroutí a
kde kytary mají pořád hlavní slovo. Do budoucna přeju kapele stále tak básnické
texty.
Tomáš Kočko a Orchestr
Kapela, která i kdyby hrála texty čistě na slovanské téma
tak by tím u mě nijak neklesla na rozdíl
od podobných médií, které to často ženou do extrému. Charisma Tomáše Kočka si
vás podmaní. Ale pozornost by v žádném případě neměla zůstat jen u něj. Kroje, přehršel nástrojů, dětské hlasy pro
umocnění písní… Divím se, že vám z toho nepřechází hlava kolem.
Všechny fotky autorky ZDE.
Parádní počtení! Ráda jsem si celý zážitek ze Sweetsenu připomněla. Těším se na další recenze.
OdpovědětVymazat