Colours of Ostrava 2016: Tančíme v dešti

Některé věci neovlivníš. I když tě touha slyšet co nejvíc kapel žene sebevíc. Třeba počasí, které bylo značně prouzovské / hraběcí.  (Měla bych napsat deštivé, aby mi všichni rozuměli). Nebo mamku, která musela vařit polévku. Nejen proto nás bude mrzet, že jsme prošvihly přednášku se sluchově postiženým patologem, MUDr. Petrem Buzrlou.

Den 1.: Až přestane pršet, vyrážíme 

Letos byla Poetry stage nahrazena nespočtem variant Meltingpot fóra, kde by každý určitě přišel něčemu na chuť.  Navzdory lákavému programu, hudba zvítězila na celé čáře. Povzdech z úvodu stále platí. Prostory Světa techniky U6 mi chyběly, i když schovávat se před vedrem letos nebylo potřeba.

Přijdeš k pódiu a slyšíš hrát fajn hudbu. Chce se ti tančit. Zdánlivé country. Ne tak docela. Vždyť na to ta kapela ani nevypadá. Jdeš na svůj mozek logicky. A máš pravdu. Rock se stále vznáší ve vzduchu. Nepraští tě hned do uší, ale roztančí publikum. Přesně takoví jsou  Treacherous orchestra. Žádná zrada se nekoná. Neuvidíte klasickou rockovou show, ale užívání si každého tónu, pohybu ruky. Kdyby mezi publikem a pódiem nebyla bezpečnostní mezera, mohli bychom pozorovat, jestli nemají při hraní zavřené oči.

Chytlaví, jejich hudba vás obalí jako peřina. I když jsou  psychedelici, stejně na ně budete tančit. Ve výsledku se vždy zahřejete. Syntetizátor a špetka popu vás nakopne.  Sklenku vína nebudete potřebovat.  Řeč je o Tame Impala. A s kým si je užít víc, než s Opti a Danem? Díky vesmíru za náhody.

S horkým čajem v ruce se klepu jak ratlík a mířím s mamkou na Skinny Lister. Na první poslech fajn, dál zklamání. Ještěže jsem měla v ruce onen nápoj. Čekala jsem rockovou nálož. Marně.  Mé myšlenky se pořád stáčí k Listerovi z Červeného trpaslíka. Ten je všechno, jen ne hubený.  Zpěvačka má tak nesympatický hlas, až ji podezřívám, že pije s Craigem Charlesem.

Usínáme za zvuků Slowdive.

Den 2: Pozor, obsahuje překvapení!

A to hned v podobě The Electric Swing Circus. Já si to skvěle užila, někdo místo na kapelu koukal na Janečka. Život je otázkou priorit.  Rozpustilost a vliv ska, jazzu, dubstepu a funku se nezapře. Tím to asi bude. Připravte se na neukázněnost v manéži. Hlasy Laury Louise a Bridget Walsh k tomu přímo vybízí.  Dokonce bylo i trochu slunečno, ale kapela by pozvedla náladu za každého počasí.

Přátelé mají magickou moc. Nejen že mě zavedli na Auroru, na kterou bych normálně nešla, dokonce jsem byla i v páté řadě.  Křehký magický zpěv nabitý energií.  Norsko a celý Skandinávský poloostrov nikdy nepřestanou udivovat. Nedivila bych se, kdyby na jejích vystoupeních roztával sníh. Zjistila jsem že i elektro pop mě může pohladit na duši a ještě tancem začnete produkovat pohybovou energii.

Užívám si Mariachi El Bronx a připadám si jako v Mexiku. Jako by se oteplilo a já vůbec nebyla v Česku. Že se vznáším na  mexické vlně, a když přestanu snít, dojde mi, že přece jen trochu rozumím textu. A pak že mi je ta španělština k ničemu. Po tomto zjištění si to užívám ještě víc. Jako bych posunovala hranice fyzických možností. „Alterego“ The Bronx se nezapře. Přestrojení vždy nese otisk nositele.

Kiasmos není kapela pro mě. Ohm Square taky ne, ale umí vás zaujmout, i když jste se na jejich koncertě ocitli víceméně náhodou. Neotřelý beat se skvěle doplňuje s jemným hlasem zpěvačky a po normálních nástrojích se vám stýskat nebude. Uslyšíte je.  To celé s úžasnou show plnou optických klamů, které na mě měly halucinogenní účinek.

S kamarádem jsme se bavili o koncertě Kittchena:

„Byl to nenormální koncert.“„Žádný jeho koncert není normální.“

Tento tedy nebyl už tuplem. Promítal se totiž dánský film Nebeská loď a místo zvuku jste slyšeli jeho repertoár.  Mohli jsme si připomenout éru němých filmů. Rozjezd byl pomalejší, tak už to bývá, když máte k dispozici dlouhou stopáž a spoustu koncertního času.  Hutná, smutná kytara pod rouškou tmy. Doma mi jeho skladby přijdou smutné, na koncertě využívá energii hustou jak polévka. Odcházelo se mi těžce. Spěchaly jsme s mamkou na Of Monsters And Men. Bude mi ctí jednou slyšet co Kittchen navařil. Ale nezůstanu u mě v kuchyni. Půjdu do klubu. 

Fotil Matyáš Theuer.

Islanďané nezklamali. Právem zlatý hřeb programu. Ačkoli se to nezdá, taky umí nakopnout. Všichni jsme zpívali, tančili, obrovský příval štěstí. To musíte zažít. Celé to vygradovalo při Little Talks.

Den 3.: Spousta vody na metr čtvereční

Díky lijáku jsme slyšeli až Caro Emerald. A udělaly jsme dobře. Pozvedala nálady všem těm zástupům v pláštěnkách. Dočkala jsem se komentáře, že zní jak hospodská zpěvačka. No nevím, ale v hospodě na vás nevybafne electro swing, moderní pop nebo hip hop zahalený pařížským kabaretem a jazzem.  Dokonce ty zástupy v pršiplášti se vlnily ladně do rytmu. K vidění byly i piruety. Podmanila si nás.

I přesto že Goddamn Gallows jsou Terkou popisováni velmi lákavě, koncertu Voodoyoudo nelituji. Vůbec.  Kytarovka inspirovaná posledními dvěma dekádami minulého století. Svůdné klávesy. Výhled z první řady. Neotřelé texty. „We are living in little plastic frame…“ Představili na pódiu nový singl. A zahráli Polaroid. Co víc si přát.

Kodaline se schovali na největší stage pod rouškou tmy. Romantika. Pší. Ani přes brýle nevidím. Hodilo by se zaklínadlo repellentus. Déšť se k nim hodí. Připomínají mi Coldplay bez ozdob a příkras.

Den 4.: Já nechci konec!

Barbora Poláková se nezdá. Nafrněná byla jasný tah, jak upozornit na svou tvorbu. Písničky mi přijdou spíše smutnější, přesto na pódiu vystupuje s vtipem a umí vás zaujmout. Fajn otvírák. Nebojí se improvizovat. Slyšeli jsme Nafrněnou, jak jí neznáme. Pomaleji, jazzově, užívající si svou povahu. Fajn začátek posledního dne.

Nemohla jsem se dočkat 2Cellos ale vyplatilo se. Koncert mi nezkazilo nic. Sice bych se raději viděla v předních řadách než na tribuně, ale to bych se zas nemohla tolik kochat. A že bylo čím. Nikoho už nepřekvapí, že rozpoutají obrovskou show s vážným nástrojem bez klasické hudby. Písničky dostávají úplně jiný rozměr. I ty popové, které jinak nemůžete ani cítit. Už podruhé naživo slyším Thunderstruck a je to naprosto úžasné. Do toho lehce poprchalo.  Za stage duha a temné mraky. Naprosto rozhecované publikum. Tribuna se otřásá v jednom rytmu. Lidi jančí ještě víc při Highway to Hell. Dušan Kranjc se válí v jednu chvíli po zemi a zároveň hraje. Rockerské avšak uším lahodící. Jeden z nejlepších zážitků letošních Colours. 

Fotil Matyáš Theuer.

Fotil Matyáš Theuer.

Fotil Matyáš Theuer.

Fotil Ivan Prokop.

„Stopující“ Passenger.

Večerní hodiny, západ slunce, tlačenice u hlavní stage… a vchází Passenger! Tím se mnohé vysvětluje. Černé pasažéry nedovolujeme. Stojí na pódiu úplně sám se svou kytarou a musí strhnout desetitisíce lidí. A úspěšně se mu to daří. Víc než na hlavní stage by zapadl do Gongu. Jenže to by ta budova asi nepřežila a lidé by byli i na střeše, protože byl jednou z hlavních hvězd. Je fajn, že říká historky, kterými chce lidi poučit, ale mluví strašně hodně a narušuje to sled koncertu. I přesto jsem se u Let Her Go rozbrečela štěstím. A nebyla jsem jediná. „And there´s my most famous song. It´s sounds like from Frozen…“ Je fajn, že jí nehrál nakonec. Nemuseli jsme se děsit. Ale všechno jednou končí. Na podzim bude hrát v Praze.

Mrzí mě, že jsem nestihla The Vaccines. Pařba prý byla legendární. No, můžu si za to sama.  Buď jste sám a stihnete všechno, anebo jste s rodinou a přáteli a máte společné zážitky. Aspoň jsem stihla kousek Mueran Humanos. Na koncert mě dotáhla španělština a ta elektronika se mi moc nelíbila.

Do doby než jsem došla na Fullmooon stage. Naprosto mě uchvátili. Temná, ale zábavná.  Skvělá kapela na večer. Hrát odpoledne, nemá to takový efekt. Co čekat od kapely s názvem Lidé chcípněte. Neměli bychom brát vše doslova.

 Aid Kid & Kewu – posledních pár písniček než se budeme muset doopravdy rozloučit. Underworld neberu jako ukončení. Užila bych si to mnohem víc, kdyby kyselé dítě nebylo tak nahlas.

Všechny fotky najdete na oficiálních stránkách Colours.